Prohibice problém hazardu neřeší, ale zhoršuje

V současnosti jsme v rámci celospolečenské diskuze konfrontováni s návrhem Ministerstva financí na Zákon o hazardních hrách. Zatímco Babišovo ministerstvo již tradičně populisticky kličkuje mezi sliby před volbami a ekonomickou realitou po volbách, odpůrci hazardu coby samozvaní spasitelé naší společnosti se vztekají, neboť se cítí předvolebními sliby a jejich neplněním „podvedeni“.

Bohužel realita dopadu tohoto Zákona nebude vyhovovat ani jedné z hádajících se stran, natož pak státnímu rozpočtu, či zájmu obyvatel. Jediným výsledkem z takto předloženého zákona bude nespokojenost naprosto všech, možná paradoxně jen s výjimkou mužů s vysokým rizikem spojeným s hraním sázkových her. (žádná z žen v šetření nedosáhla skóre odpovídající vysokému riziku¹).

Problém hazardu totiž spočívá na jedné straně v samotné lidské povaze a tudíž poptávce po riziku a nabídce tohoto rizika. Pokud jednu z forem nabídek regulací omezíme, poptávka se přesune do jiné z možných nabídek. Dojde tedy k substitučnímu efektu a zůstává jen otázka, v jak vysoké míře. přičemž vztah mezi prevalencí problémového hazardního hraní a dostupností hazardního hraní se z klasických výherních automatů změní na jinou rizikovou oblast. V Norsku došlo v letech 2007 a 2009 k „vylepšení“ hracích automatů o regulaci spočívající v tom smyslu, že nové automaty Multix umožňovaly stanovit finanční a časové limity hraní a zároveň vyžadovaly identifikaci hráče. „Jedním z dopadů tohoto opatření bylo výrazné snížení celkových výnosů o 80%, přičemž tento propad byl způsoben přesunem hráčů ke hře Bingo. Norský příklad ukazuje, že je možné stanovit určité finanční limity a ponechat hru přesto zajímavou atraktivní pro významnou skupinu hráčů. Zároveň ovšem ukazuje, že pokud bude možnost odejít hrát hazardní hry, kde limity nejsou, část hráčů se tam přesune.“: uvádí důvodová zpráva Ministerstva financí k předkladu Zákona o hazardních hrách na straně 37.

V původní zprávě jsme se dále na straně 22mohli dočíst na adresu prevalence problémového hráčství ve vztahu ke snížení výskytu heren: „Matematický model zpracovaný kalkuluje, že dopady omezení dostupnosti na THZ při redukci jejich počtu o 50% by přinesl snížení negativních sociálních dopadů hazardního hraní ze současných 14 miliard na 12 miliard, a v případě úplného zákazu (prohibice THZ) by došlo k redukci negativních dopadů na 11 miliard. Relativně mírný nižší nárůst eliminace negativních dopadů je dán nárůstem přesunu hazardních aktivit do černé ekonomiky při úplném zákazu THZ.“ Tento text se pravděpodobně předkladatelům nehodil, proto jej v nové verzi pod kapitolou Analýza Norsko již nenajdete. Jinými slovy se předpokládá, že nulová tolerance hazardu povede k substitučnímu efektu a technická hrací zařízení budou jen nahrazena.

Hazard nejsou jen „automaty“

V počtu výherních hracích přístrojů na 1000 obyvatel patřila totiž Česká republika k velmocím. Tento problém vznikl v době, kdy Sazka prosadila u Ministerstva financí tzv. videoloterijní terminály. Řada výrobců díky tomu přišla na to, že pokud ke klasickým hracím automatům připojí kabel, promění jako mávnutím kouzelného proutku klasické VHP na VLT. Tím došlo ke zvýšení možných sázek a provozovatelé mohli prostřednictvím „výjimečné hry“ místo daní posílat peníze na neziskové účely u neziskových společností, které si v mnoha případech navíc zakládali. Další nespornou výhodou tohoto postupu bylo, že provoz povolovalo Ministerstvo financí, nikoliv obce. Tím došlo k dvojnásobnému nárůstu hracích přístrojů, které obce nemohly regulovat žádnou vyhláškou a tato rozšiřování zastavil až nález Ústavního soudu, ve kterém obce získaly pravomoc regulovat provoz VLT na svém území. Od té doby došlo k zásadnímu poklesu hracích přístrojů, k největšímu pak v letech 2010 – 2014.

V případě Ministerstva financí platí dvakrát, že kdo nic nedělá, nic nezkazí

Zpět na začátek, pokud chtěl Babiš slibem o předkladu Zákona o hazardních hrách získat voliče z řad odpůrců hazardu podobně, jako v mnoha jiných oblastech, aby po volbách prozřel, pak se předklad tohoto zákona nese v podobném duchu, jako ostatní předklady zákonů z Ministerstva financí. Jestli má být ale výsledkem „paskvil“, který zvýší daňovou zátěž hazardu a zdvojnásobí fixní částky s citací, že zvýšením daňové zátěže dojde k faktické regulaci, pak má sice Ministerstvo financí pravdu, ale už neuvádí, že se hazardní průmysl přesune z hracích automatů do jiného segmentu. Ve výsledku municipality přijdou o velké finanční prostředky, přičemž snaha o eliminaci negativních dopadů vyjde na prázdno. Otázka je, zda a kolik bude mít po schválení tohoto zákona příjem z hazardu státní kasa. Čím méně toho Ministerstvo financí udělá, tím méně toho pokazí. Jediné, co bylo třeba do zákona o hazardu doplnit je tam pouze částečně, a to tzv. registr hráčů. Ten se sice vztahuje na osoby v úpadku, osoby pobírající sociální dávky, chybí v něm však osoby v exekuci a lidé prokazatelně trpící gamblerstvím (což by měla být cílová skupina). Pokud přece jen chce Ministerstvo financí zásadně řešit vysoké riziko spojené s gamblerstvím, pak nejlevnějším řešením bude podávat mužům „hráčům“ estrogen.

Tomáš Portlík

¹Mravčík a kol.: Hazardní hraní v České republice a jeho dopady, kap. 4.2 Odhady míry výskytu problémového hráčství v R

Informace Ústavu zdravotnických informací a statistiky České republiky: Péče o pacienty s diagnózou F63,0 – patologické hráčství

Důvodová zpráva MF k Zákonu o hazardních hrách